Z knih o rozdílech mezi muži a ženami některé bojovnější ženy totiž „chápou“ jen to, co se týká mužů (a na vtipy týkající se jich nereagují, jako by ani ty vtipy, ani ženské „nedostatky“ neexistovaly). Už jsem to rozebíral i v článku o „vtipných ženách“, ale protože mi v e-mailu přišel další „vtípek“ na toto ožehavé (a většinou žen zlehčované) téma, cituji a komentuji:
Minulý týden jsme šli s manželkou do postele. Začali jsme se pod dekou navzájem dotýkat a hladit. Už jsem byl pěkně vzrušený a myslel jsem si, že je to oboustranné a že jednoznačně směřujeme k sexu. Ale přesně v tu chvíli mi manželka povídá: "Poslouchej, já teď nemám žádnou chuť na sex, chtěla bych jenom, abys mě pořádně objal."
Odpověděl jsem: ''Coooooo???''
Na to mi odpověděla: 'Ty prostě neumíš zacházet s emocionálními požadavky ženy!"
Tak jsem to vzdal a musel usnout bez sexu.
Následující den jsme šli s manželkou do nákupního střediska. Díval jsem se na ni, jak si zkouší troje nádherné, ale drahé šaty. Protože se nemohla rozhodnout, řekl jsem jí, ať si vezme všechny. Nevěřila vlastním uším a motivovaná mým porozuměním hned kula železo, dokud bylo žhavé. "Miláčku, ale k takovým šatům nutně potřebuji i nové boty. Vím, jaké by se mi hodily, ale stojí dva a půl tisíce." Řekl jsem jí, že má pravdu a ať si je vezme. Pak jsme šli kolem klenotnictví. Vrazila šaty a boty do nákupního vozíku a vešla dovnitř. Vyšla s nádherným náramkem posázeným diamanty. Souhlasil jsem a pochválil jí její vytříbený vkus. Kdybyste ji viděli! Byla nadšená, na vrcholu blaha. Nejspíš si myslela, že jsem se asi zbláznil, ale v tom momentě jí to bylo v podstatě jedno. Myslím, že jsem jí svým souhlasem totálně naboural její filozofické schéma. Byla jako v extázi a snad i sexuálně vzrušená. Konečně mi se svým nejmilejším úsměvem povídá: "Už jsem spokojená, teď můžeme jít k pokladně."
Byla to makačka nezačít se smát, když jsem jí odpověděl: "Ne, ne, drahoušku. Myslím, že momentálně nemám žádnou chuť na to, abych tyhlety všechny věci kupoval."
Zbledla jako křída a snad ještě trochu víc, když jsem dodal: "Mám chuť jenom na to, abys mě pořádně objala."
A když začala prskat vzteky, přišel můj mistrovský kousek: "Ty prostě neumíš zacházet s finančními možnostmi svého muže!"
Vtip? Ani ne. Rozhodně ne pro ženy. Tedy ne pro ty, které jsou dobou, časopisy a telenovelami naprogramované k soupeření (o chlapce či prince snů, o kila váhy dolů, o nejlepší dovolenou, o nejsilnější orgasmus, o hlubší dekolt či kratší sukni, o lepší recept na bábovku, o největší urážku svého manžela před kamarádkami atd.).
Muži jsou takoví, jací jsou, a nikdo na světě, kromě chápavé vstřícné a objímající (hladící a pochvalné) ženy, je nedokáže jakkoliv změnit. Jenže ve světě některých žen, které soutěží o to, která nejvědečtěji (čti: nejgenderověji) napíše, že muži jsou k ničemu, platí zákon akce a reakce. Jak na své muže, dámy, mluvíte a budete mluvit, či i jen myslíte a budete myslet, takoví budou.
Celou dosavadní historii moderního člověka provázejí vztahy mezi muži a ženami zásadní nedorozumění, které v počátečním období, abychom se vůbec rozmnožovali, řeší zamilovanost (za všechny další zmíním raději úsměvné „drama“ Zkrocení zlé ženy). V některých kulturách a v dobách našich prababiček ženy prostě muže poslechly a poslouchaly, a pokud si myslely své, raději se neprojevovaly.
Poprvé v historii lidstva už ale (alespoň v tom našem západním světě) mají ženy dost vzdělání, peněz a možností, aby se znovu staly ženami… ale ony téhle příležitosti začínají využívat (zneužívat?) k jakémusi (pomstychtivému?) vítězství nad muži! Mají řadu rozdílných způsobů jak vnímá svět a sebe muž a jak žena popsánu černé na bílém v mnoha knihách, konečně už by se muži a ženy mohli ne pochopit, ale začít tolerovat a obdivovat (i jindy než v období zamilovanosti), ale ony, ženy, snad protože vyrostly a dospěly v mužském světě, soupeří a soutěží. Místo aby hladily a chválily…
Taková škoda! Právě tak jako nesmyslné handrkování politiků a stran a jejich žabomyší spory o moc (místo aby se domluvili a dobře bychom se měli všichni, právě tak jako v Irsku, Finsku Norsku a jinde, kde, mimochodem, skutečné pozitivní změny začaly až poté, co se do čela vlád či země dostaly ženy), i soupeření mužů a žen nikomu neprospívá.
Čím „svobodnější“ některé ženy dnes jsou, tím jsou nejistější, co si s tou na mužích mužsky vydobytou svobodou počít. Právě proto, že byla vybojována mužskými prostředky (silou, nátlakem, soupeřením), má tendenci sklouznout do stavu, který vystihl už před staletími jeden klasik: „Žena je tvor, který neví co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane.“
Nebo že by to už tehdy myslel jako vtip?
Na jednom semináři se jako obvykle pošťuchovali mladý muž a mladá žena. Viděli se již na třetí takové akci, oba na sobě už značně zapracovali, ale žena reagovala na vtípky muže stále soupeřivě. Až po několika dnech prožívání různých typů meditací, a především po několika večerech, kdy se mohla (v bezpečí kruhu dalších žen) vypovídat, a kdy si všechny zatančily (a kdy se všem znatelně vyhladily tváře a čela a zjemnily pohyby), začala jakoby mávnutím kouzelného proutku oceňovat vtípky zmíněného muže ne jako napadání či dokonce útoky, ale jen a jen vtípky: začala se jim prostě smát! Protože to prostě byly jen a jen vtípky!
Mimochodem, na tom samém semináři se ženy (již vyžehlené a programem a tancem zženštělé), kterým jsem výše citovaný „vtip“ odvyprávěl, velmi srdečně zasmály.