Když jsem kdysi začal bydlet na koleji, nastěhoval jsem do své skříně i nově zakoupený oblek, na který jsem si dva měsíce vydělával na prázdninové brigádě. Na pokoji s námi bydlel i jeden „vtipálek“. Jednou ráno nás všechny probudil hurónským smíchem a vyprávěl, že byl na plese a pak na mejdanu… „a protože by mě na ples nepustili v džínách, půjčil jsem si tady od brejlouna oblek a ožral se jak Dán…“ řehtal se a vyprávěl dál: „No a představte si, že jsem se pak dokonce i poblil!“ A mohl se umlátit smíchy nejen nad faktem, že ten pozvracený zmačkaný oblek měl stále na sobě, ale i nad mým překvapeně zamračeným obličejem. Nemohl jsem pochopit, jak si mohl dovolit bez mého vědomí si „půjčit“ můj oblek, který jsem já sám ještě neměl na sobě, ale dokonce se bavit tím, že mi ho poblil a já že se tomu nesměju… když je tak „vtipný“.
V roce 1993 jsem strávil týden na mezinárodní transpersonální konferenci v městečku Killarney v Irsku. Dostaly se tak také dvě desítky Čechů, kteří si najali autobus. Byli mezi nimi i někteří „vtipní“: když pozorovali cvrkot na několika tamních kruhových objezdech (které tehdy z domova ještě neznali), začali se Irům pohrdlivě vysmívat: „Jé, oni tady ještě neznají semafóry!“
Mailem mi přišel příběh, dokonale ilustrující propastný rozdíl mezi drzými neinformovanými „vtipálky“ a těmi, kteří, na rozdíl od nich, vědí. V době cunami v Indickém oceánu se ve Francii konala technická konference, které se účastnilo mnoho lodních a leteckých inženýrů z celého světa, včetně těch francouzských a amerických. Během rozhovoru se jeden „vtipný“ francouzský inženýr vrátil do místnosti se zprávou: „Už jste slyšeli nejnovější senzaci, kterou má na svědomí Bush? Poslal letadlovou loď k Indonésii na pomoc obětem cunami. Co s ní tam hodlá dělat, bombardovat je?“
Inženýr firmy Boeing se postavil a odpověděl: „Naše letadlové lodě mají na své palubě tři nemocnice, kde mohou umístit několik set lidí; lodě mají nukleární pohon a mohou dodávat v nouzi množství elektrické energie zařízením na břehu; každá loď má tři jídelny s kapacitou 3 000 strávníků a tři jídla denně, odsolovací zařízení na lodích může vyrobit z mořské vody několik tisíc galonů pitné vody denně, nesou také půl tuctu helikoptér pro použití k transportu obětí a zraněných. Máme jedenáct takových lodí; kolik takových lodí má Francie, navíc u indonéských břehů?“
Ve škole mě učili spoustu nesmyslných věcí, ale jedno „doporučení“ jsem si zapamatoval: když nevíš, tak se slušně zeptej (dnes určitě radí: tak si to vyhledej). Ti „vtipní“ (i na zdejším blogu) netuší vůbec nic o velmi smutné situaci v českém porodnictví – čtěte zde! třeskuté! (a mnoha jiných věcech), přesto ale „vtipně“ a zhusta napadali (a jiným neinformovaným tak znehodnocovali) dokonce i ty informace, které jsem jen předával.
Jenže kdo ví, kdo a co všechno se skrývá v informaci, o které jsem nikdy neslyšel, nebo v nenápadném člověku, kterého potkám na ulici nebo vedle kterého sedím v metru? Ze zkušenosti přece všichni víme, že skutečně moudrý člověk je většinou tichý, slušný, nenápadný.
A tak každý „vtipný“ každým svým zbrklým povrchním odsudkem odsuzuje sám sebe k nezajímavému a vcelku nudnému životu plnému těch, ze kterých je třeba si udělat terč vlastních vtipů (anebo těch, kteří prostě vrátí smeč).
Protože jak odpovědět na „vtipnou“ urážku a napadení? Ti moudří reagují většinou mlčením. „Vtipný“ se tak nic podstatného o druhých, ale ani o sobě a o světě, nedoví. Naopak, těm slušným se stačí slušně se zeptat.
Ano, všechno skutečné vědění světa začíná u té správné, ale slušné otázky.