Zopakujme si: cílem meditací bylo a je očistně zklidnit hladinu mysli. Dnes víme, co tušili již dávní jógíni a buddhisté a šamani, že svět jak jej vidíme a vnímáme je iluze: nevnímáme svět, rostlinu, kolegyni, ale jejich obraz, který nám mozek promítá (se zpožděním dvou desetin vteřiny) na monitor (plátno) mysli. První etapou každého poznávání sebe sama by pak mělo být jakési celkové vyčistění: tělo má po konzumaci vepřové se zelím a dvaceti knedlíků, včetně tří půllitrů dvanáctky (nebo tří za sebou vysílaných hororů navíc po zprávách v televizi) tolik starostí samo se sebou a snahou nastolit opět homeostázi, že o nějakém zklidnění (trávením a čistěním) rozbouřené mysli nemůže být řeč.
Když už je ale člověk po několika měsících vegetariánství a nesledování zpráv a hororů zklidněno, pravidelně se stává, že nováček zažije slast rovnováhy těla a mysli a času a prostoru – což ho téměř automaticky donutí, aby na jeho hladinu mysli dopadl balvan s nápisem: tohle je osvícení! Což ovšem samozřejmě opět (naši imaginární a pomocnou) hladinu mysli rozvíří.
Ony (iluzorní) krásné třpytivé barvy (které si při meditaci dopřává moje žena), geometrické měnící se obrazce (kterým psychologové dali název entoptické) a i ty nejkrásnější vize (či pokušení) svatých Antonínů a dalších raných ale i současných mystiků a hledačů mystických zážitků jsou totiž jen další iluzí (konstrukcí ega).
V Indii snad i dnes lze prožít život v relativním klidu a pohodě tamního klimatu coby mnich či jógín a celé roky se pomalu čistit. V Evropě a jinde ale dnes nemá hledač poznání tolik času a nestačí mu sedět u cesty do poutního místa a uživit se tím, co dostane do misky. Občan současné mediálně rozjitřené společnosti má navíc tolik dalších a nových možností, že uvažovat o nějakém zklidnění hladiny mysli, okamžik po okamžiku bombardované dalšími nabídkami, je přímo protimluv. Jen málokdo vydrží ten nátlak a ustojí cunami nových lákadel. Tak jako dnes někteří lidé konzumují další a další druhy potravin (a zážitků), jiní právě tak konzumují další a další knihy o duchovnosti a kurzy a šamanské (tantrické a jiné) semináře. Což, logicky, zase jen rozvíří hladinu mysli.
Jenže doba se mění a právě tak by se měly měnit postupy a metody, kterými se lidé snaží zklidnit a dosáhnout osvícení. V průběhu staletí se měnily a změnily i postupy buddhismu či zenu (což je jakási původní, dalšími staletími uctívání a zbožšťování neposkvrněná verze buddhismu).
Já jsem duchovnost objevil díky hudbě a hlavně józe, ale protože představa, že bych pak měl dalších dvacet třicet let denně klidně meditovat (zatímco jsem musel uživit sebe a rodinu a venku se obracely dějiny) mne spíše děsila, než uklidňovala, hledal jsem dál a našel (i díky zenové literatuře a kóanům) zen. Právě protože se původní buddhistické nauky a metody transformovaly (musely projít) čínským podnebím a jinou kulturou, byly oholeny na dřeň a zůstala ničím neředěná esence, podstata. Přímá cesta. To ovšem neznamená, že jiným nebude vyhovovat (pro Cestu vedoucí až k oné poslední bariéře) jiný druh meditace.
Zatímco všechny jiné meditační (tedy očistné) metody, včetně modlitby, v jistých mantinelech doby a snahy a motivace fungují, ale vždy pak narážejí na bariéru iluzorního přesvědčení, že dál to nejde (a ego zkonstruuje překrásné barvy, geometrické vzorce, zjevení svatých či ďáblů), zenoví mistři tyhle bariéry dokázali překonat a následně před nimi varovat. To je podstata oné pro laiky nepochopitelné instrukce: „Potkáš-li Buddhu, zabij ho.“ Protože i tenhle Buddha je konstrukcí ega.
Proto jsem si kdysi zvolil zen (více o iluzích viz Makyo a Ježíš). Začátečníkovi může být jedno, jestli se začne čistit jógou, maratónem, potápěním, lezením po horách, zpěvem manter, ale i hrou na didžeridu s cirkulárním dýcháním nebo stovkami jiných disciplín. Pokud to, co dělají, budou dělat na 100%, pak se ale po nějaké době dostanou do fáze, kdy se ego naučí promítat jim na monitor jejich mysli to, co si přejí: výše zmíněné (jakkoliv třpytivé a nádherně vypadající) iluze. A pak si snad vzpomenou na princip „makya“ a půjdou dál: prorazí onu bariéru patriarchů (rozuměj, prorazí iluzorní bránu zkonstruovanou egem) a vymotají se, osvobodí (probudí) ze závojů Máji (iluzí).
Samotná meditace, samotný proces očisty ale ještě neznamená, že se člověk dostane nad rámec obvyklých programů mozku a mysli. Teprve unikátní a staletími vyzkoušená kombinace meditace (zazenu), klášterní disciplíny (a pomocí ostatních), motivace a např. kóanů, a také přímého dohledu mistrů pak zaručuje dodržení správného směru duchovní cesty. Zbytek je jen směs odhodlání a vytrvalosti.
Opakuji: vipassána (meditace vhledu), jóga, mantry, modlitby a další a další očistné metody jsou v pořádku a fungují. Do určité úrovně. Jde taky o to, že ne každý je rozený bojovník a netrpělivý běžec a tak mu vyhovuje spíše pomalé postupné poodhalování skrytých pravd o sobě a světu. Navíc ženy by měly meditovat zcela jinak než muži (a většina dosavadních knih o meditaci a duchovnu byla napsána mužským způsobem muži).
Na určité úrovni pak ale stejně bude třeba prorazit onu poslední bariéru, a tu překonali (a dokázali vymyslet metody k překonání i pro své žáky a následníky) jen zenoví mistři. Sláva jim, jsou pašáci, i když v práci na sobě samém ani oni (ani Buddha) nepomůžou: je to jen na každém z vás, vážení hledači poznání.
Zatímco většina ostatních duchovních a mystických hledačů (kterým, pokud vytrvali a transformovali svůj mozek, ta která metoda také fungovala) skončila u základů oné poslední bariéry, zen její tajemství a fígl „prokoukl“ a naučil své mistry jít dál (a oni pak své žáky jak nesejít z Cesty). V tom, věřte nevěřte, a v jisté rychlosti a razanci jeho postupů, je jeho výhoda.