Přál bych každé ženě (a budoucnost to snad v nějaké podobě virtuální hry umožní), aby se mohla „vcítit“ do pozice muže, který je takto každodenně (anebo vždy několik dnů v měsíčkách) peskován kvůli (z jeho hlediska) naprostým maličkostem a zbytečnostem. Troufám si tvrdit, že vyšší výskyt infarktu myokardu u mužů možná není způsobem jen tím, že buňky srdcí mužů jsou snadno poškoditelné (zatímco buňky srdcí žen jsou v tomto ohledu neuvěřitelně odolné), ale spíše mírou pravidelného stresu, kterou musí snášet: bezmoc mužů vůči věčně s něčím nespokojeným ženám (nelze je nijak ovlivnit) je právě tím stresorem, který je pomalu ale jistě zabíjí.
Ženy, vyzvány k tomu, aby začaly (své partnery hladit, chválit, protože jedině tak se začne něco pozitivně měnit), většinou okamžitě a naježeně křičí: „Ale ať začnou muži, proč my?!“ A houfně odmítají byť i jen představu „prohry“ (aby nakonec zvítězily). Prý by to mužům dalo „falešný pocit vítězství a pocit arogantní pýchy zvítězivšího lovce“. Mužskost takovéto úvahy jsem popsal jinde, teď se pokusím (samozřejmě pro účely pochopení poněkud vyhroceně) naznačit situaci z opačné, tedy mužské strany.
Už kdysi dávno jsem s hrůzou sem tam zaslechl „debatu“ dvou a více mladých žen, které se s věčnou cigaretou v ruce (a natáčkami na hlavě, vyloženy z oken paneláku na sídlišti), velmi sprostě trumfovaly, jaký je zrovna ten její muž pitomec a debil a co mu schválně vyvádějí. Dnes je možno na ulici (protože s mobilem u ucha některé dámy zapomenou na celý svět) vyslechnout jiné a modernější varianty týchž příběhů o tom, jak se mu ta která pomstí tím, že se mu vyspí s kamarádem nebo instalatérem… a tón vyprávění je pomstychtivý a vítězoslavný. A jízlivý a vypočítavý…
„Dalším druhem, problému (nejen na dovolené) mohou být lidé, kteří mají kontroverzní povahy. Třeba jízlivou, vypočítavou. Když jste s nimi jednu hodinu denně, tak se to dá vydržet, ale když jste s nimi dvanáct hodin denně, tak je to na zabití“, ví i psycholog Jeroným Klimeš.
Nesnášel jsem i jinou variantu tohoto přezíravého postoje, jakousi ženskou vyčůranost: žena automaticky předpokládá, že ji muž bude za všech okolností živit a šatit, a pokud se někdy (pod tíhou jejích stále se zvyšujících nároků) ozve, je okamžitě exkomunikován (časopisy, které prodávají bezdomovci, jsou občas plny příběhů právě o tom, jak toho kterého vyštvala žena dokonce i z bytu). Případné námitky jsou s vítězoslavným úšklebkem zamítnuty velmi nelogickým výrokem „Ale já jsem žena, já můžu“. Nebo jeho variantou: „Ale ty jsi muž, ty mě musíš chránit (ty se musíš postarat, to musíš zařídit ty, atd.)“. Tak jako typický teenager, taková žena velmi ráda a za všech okolností (zne)užívá svá „práva“, ale k povinnostem se nikdy nehlásí.
Takové ženy také nepokrytě zneužívají mužské rytířskosti. Je-li spor o tom či onom a žena trvá na své verzi, v okamžiku, kdy se ukáže, že měl pravdu muž, žena s (oním vítězoslavným úsměvem, o kterém tady píši) prohlásí: „Ale to jsme my ženy.“ Marně muž v krizi (občas je i lamželezo nemocný a bezmocný) své drahé polovičce připomíná, že mu přece na svatbě slibovala „v dobrém i zlém“. Odpověď? „My ženy jsme přece takové…“ (a o nevěřícím údivu žen, když se doslechnou o právu mužů na „jejich“ dny, jsem již také psal).
Těmto rozmazleným a konzumním ženám nedochází, že by se těsně před touto scénou měly raději „vypustit“… aby nedošlo k situaci, kdy si manžel při pohledu na reklamu, v níž muž tu svou remcající atrapu (věrné, obětavé, svého muže za všech okolností následující) ženy vypustí, závistivě povzdechne.
Naznačím ještě něco z další, hlubinnější, ženami raději neviděné strany: to ženy, nepoučené a tedy velmi málo mateřsky se ke svým synům chovající matky (porodily raději císařským řezem, aby je to nebolelo a bylo to brzy za nimi, nekojily, aby jim zůstala pevná prsa, daly je do jeslí a do školky, aby se mohly dál věnovat svým kariérám, nikdy je nechválily, protože jejich četbou ženských časopisů vyhrocené nároky na sebe samu se neshodovaly s potřebami synů, atd.), a co by učitelky pak nesoucitně a nepoučeně klukům všechno rychlejší a soupeřivější zakazující (a kluci tak nemohou běhat o přestávce po chodbách nebo se dokonce prát, i když je to jejich evoluční potřeba), jsou (kromě prušácké disciplíny a mediální masáže k negaci) jednou z hlavních příčin toho, že chlapci nemohou dospět ve skutečné muže.
Že přeháním? Ale co když ne? Je normální a společnosti i ženám samotným prospěšné, když víc jak polovina českých manželství se rozvádí, a z více jak 70% žádosti o rozvod podávají ženy?
Není náhodou domácí násilí ze strany mužů spíše ženami vyprovokované?
A co si počít s faktem, že počet kouřících dívek už převyšuje počet kouřících chlapců (nerozčilujte se, ono to opravdu úzce souvisí, protože až tyhle mladé ženy budou těhotné, často kouřit nepřestanou, a jejich synové pak budou traumaticky porození s celoživotně traumatickými následky)?
Rodina, to jsou tři generace. Samozřejmě, že se některé ženy rozhodly s tím vším něco dělat.
A proto také říkávám, že ještě není tak zle, aby mohlo být lépe. A souhlasím s norským hlubinným ekologem Arne Næssem, který tvrdí, že je optimista, ale až pro 22. století. Protože dokud se ženy nenaučí vypustit (to, co do nich vtloukly maskulinní drezurní tradice, špatné porody, málo mateřské chování jejich ještě v totalitě žijících matek a reklama na všech úrovních a především zcela absentující informovanost např. co se týká přirozených porodů), budou vznikat další varianty reklamy, ve které je muž nucen svou věčně nespokojenou a remcající atrapu manželky prostě vypustit.