Souhlasím, a s Josefem Klímou se i já „stydím za Davida Ratha, jak s umanutostí malého uraženého fracka odmítá respektovat zákon, ačkoli má být v důležitém úřadě jeho nástrojem – a stydím se za stav justice, která bohužel není o nic lepší a soudí se sama se sebou, že není mafie, aniž by nás o tom přesvědčila. Stydím se za to, jak vystupuje Václav Klaus – a teď nejnověji i za to, jak bojuje, nebo spíš nebojuje naše speciální jednotka na zahraniční misi. Stydím se za to, že zákony může tvořit někdo takový jako Marek Benda – ale ještě víc se stydím za ty, kteří mu je schvalují.“ „Stydím se i sám za sebe,“ pokračuje novinář, „že s tím něco neudělám. Dnes – na rozdíl od tehdy – přece mohu. Takže se stydím i za to, že jsem tak pitomý a nevím jak.“
Ale zase až tak pasivní není, jeho práce pro televizi i noviny svědčí o občanské, nebo, chcete-li žurnalistické poctivosti. A nestydí se jen on sám. I na tomto blogu je možno občas číst slova těch, kteří se stydí.
„Nenapsala jsem na svůj blog nic přes pět měsíců. A proč vlastně? Protože můj blog přestal být blogem. Stal se tapetou na lidské žvásty, komentování gramatiky, diskuze o nesmrtelnosti brouka a politické kydy bez života a štipky fantazie nebo lidského citu,“ napsala 26.4.2009 ve svém blogu Katarína Radoňáková. Reagoval m.j. V. N. (Ohledně gramatiky: poslední dobou se tady na RB vynořily takové jevy, že můžete být zcela v klidu.) a také Ivan Derer, jemuž přitom Respekt vydal knihu. „Ahoj…Kataríno. Komentář V. N. je dost přesnej. Na RB se teď objevily takový věci, že nemá cenu si připouštět vůbec žádnou, ani tu nejmenší špetku studu, kvůli čemukoliv.“
Ne že bych trávil celé dny styděním. Naopak, svět je nádherné místo plné úžasných věcí a tvorů a život je zázrak a šířit tuhle zvěst je smysluplná a obohacující činnost. Občas ale nemohu nevidět, jak by byl život a svět dokonalý, kdybychom si my lidé (Češi zvláště) zbytečně nekazili „umělecký dojem“: jsme čím dál nepoučitelnější. I já pak občas nechápavě civím na příspěvky typu „bulvár respektu“, které celé týdny trůnily v hlavním seznamu a dokonce v seznamu „doporučených“ blogů, stejně jako na amatérské pokusy mladých začátečníků, kterým nikdo neporadí. Stydím se za nečinnost administrátorů, a také za nečinnost vedení Respektu, které přes četná varování (nejen má) nechalo zaplevelit diskusi a tedy celý blog trolly (a tím je povzbudili a legitimizovali). Postupně přestali přispívat ti, jejichž příspěvky byly ke čtení (některé slabší povahy byly vyštvány jistým tepavcem, jemuž až soud klepl přes prsty, a tak se odmlčel). Podotýkám – v době, kdy náklad papírových novin a časopisů klesá a budoucnost je podle mnohých právě na síti.
Jako spisovatel a hudebník se stydím za autory šidící a uzurpující nakladatele, a také za „parazity z agentur a na OSA“ (cituji Petra Moose, LN 27.4.09), a též za neschopnost státu s tím cokoliv udělat (právě tak jako s partou taxikářů a kapsářů v centru). Často jezdím vlakem a tak (právě proto, že znám situaci např. Německu, ale i v Japonsku) se stydím za přetrvávající nepořádek a neúctu k cestujícím na českých kolejích. Stydím se za zaťatou neschopnost přiznat chyby v českém porodnictví vždy, když čtu další porodní příběhy plné zbytečného utrpení a celoživotních následků. O tom všem jsem psal a píši celé dlouhé roky. Atd.
Píší mi, i když z jiného motivu, i anonymní diskutující. V poslední době si zvykli psát přes redakční systém a udávat „vtipně anonymní“ adresy jako [email protected] (čímž dávají jasně najevo, že jim nejde o diskusi, ale jen o to napadání). Stydím se za ně, právě tak jako za podbízivé zpěváky a herce. Jak napsal i Miloš Čermák, autor a čitatel se ale cítí pošpiněn, aniž by ty bláboly četl (a mizerné herecké výkony zahlédl jinak než v reklamní ukázce). A tak se stydím i za každý zbytečně útočný anonymní kydanec a v důsledku toho na blog respektu chodím (nejen já) stále méně rád.
Co mi (a nám) ale pomůže, že se stydím, pokud se občas nezvednu ze židle a nezačnu s tím něco dělat? Týž Josef Klíma (mimochodem, jeho zmíněný článek začíná rozesílat mailem i Petr Cibulka) odešel z Novy a v rozhovoru pro přílohu LN (22. 5. 09) na otázku, jestli neměl obavy, že novinářským pitváním se ve špíně nezanáší sám sebe, odpověděl: „To byl důvod, proč jsem toho taky nechal. Byl jsem zanesenej hnusem.“ A jinde na téma atmosféry ve státě podotkl: „Měli jsme tehdy dojem, že tlačíme společnost správným směrem. Pak jsme ale zjistili, že u nás Švýcarsko nebude, spíš Ukrajina.“
Nedávno jsem cestou autobusem na stanici metra musel vyslechnout a pozorovat řádění asi jedenáctileté holčičky a jejích spolužáků. Lezla po nich, bili se, kopali, mlátili, a to vše za velmi vulgárního nadávání (slyšet z jejích dětských úst kaskádu slov jako k…a, p..a, č…k, a v každém oslovení vole nebylo zrovna příjemné). Styděl jsem se za ni právě tak jako ostatní cestující.
Stydíte se taky? Občas nebo častěji? Pokud máváte rukou, že se nic neděje,copak nevidíte, že jsme stále více zanášeni hnusem? Copak vám nevadí atmosféra v tisku, médiích, politice, ale i na tomto blogu? Co takhle se zdravě naštvat a přinejmenším se, už i z hygienických důvodů, ozvat? Psát redakci a majitelům (a bránit blogery proti anonymům a požadovat změnu redakčního systému), aktivně podporovat smysluplné a očistné akce a jevy, a pokud volit, tak mladé zelené aktivní a politikou a konzumem nezkažené ženy?
V tomto smyslu se stydím za nás, muže. Protože my chyby, od těch každodenních a partnerských, až po ty celospolečenské a dokonce globální, až na výjimky (typu Josefa Klímy), nepřiznáme a nepřiznáme. Stydíme se přiznat chybu a zeptat se na cestu. Neumíme to a pokračujeme ve vadné práci. Směrem ke katastrofě.
Jen doufám že když už se stydíme, že se nepřestaneme stydět, a to stále častější stydění pak bude očistné .
P.S.: Vida, v dnešních LN se "stydí" a Klímu dlouze cituje i MUDr Jan Hnízdil v článku Nestydatost mocných jako nákaza obce. Píše o tom, že stud patří mezi základní lidské emoce a jeden titulek je dokonale symptomatický: Politici jsou charakteroví invalidé.