Podtitul knihy (Rada starých moudrých žen představuje svou vizi budoucnosti Země) jasně naznačuje, o co jde. V říjnu 2004 se poprvé setkalo třináct „domorodých“ babiček, šamanek, léčitelek a moudrých žen, které se rozhodly šířit modlitbu a moudrost a pomoci tak uzdravit naši Matku Zemi, její obyvatele a děti příštích sedmi generací.
Iniciátorka každopůlročních pravidelných setkávání (vždy v zemi té které babičky) Američanka Jeneane (tedy ne Jeanne jak je uvedeno na str. 21 zmíněné knihy) Prevattová, kterou u nás známe pod jejím duchovním jménem Jyoti, a která je v současné době ředitelkou Centra duchovních nauk (jak je přeloženo v knize o babičkách, ale v originálu je to Center for Sacred Studies, tedy Centrum pro posvátná studia), pražské informativní setkání zahájila zpěvem mantry a pak vyprávěla příběh vzniku Setkání babiček.
Všichni, a všechny, kteří (které) uměli(ly) anglicky, si jistě přišli(y) na své. Překladatelka knihy se snažila tlumočit seč jí její začátečnické síly stačily (ale tři hodiny by nevydržela ani profesionální tlumočnice). Přesto měla moje žena pocit, že se něco podstatného „ztratilo v překladu“.
„Třeba to tak nebylo,“ není si jista tím, co slyšela ona a co se ztratilo v překladu, ale pokud by tomu tak bylo, opět narazila česká současnost na problém, o kterém píši a musím psát až nemile často.
Abychom si rozuměli: je velmi záslužné, že tato kniha vyšla a že se tohle setkání babiček uskutečnilo. V sále se mačkala celá řada osobností českého duchovního a aktivistického života, lidí, kteří již dvě tři dekády organizují a překládají a vydávají knihy a cestují a učí sebe i své okolí vnímat svět jinak, tolerantněji, ekologičtěji, pozitivněji. Pak je ale o to větší škoda, že to vše nebylo dotaženo „do detailu“. A ony „malé ale české“ chyby organizátorské a překladatelské tak řadě těch, kteří a které neumí anglicky, výsledný pocit možná poněkud ušmudlaly.
V jednom okamžiku Jyoti vyprávěla o své duchovní cestě, doslova tedy „…a skrze Ježíše jsem se dostala k Marii.“ Zaznělo tedy slovo „Mary“ (slyš mery). Překladatelka ale přeložila: a skrze Ježíše jsem se vdala (anglicky marry, resp. married, slyš mery, merid). Přitom i mantra, kterou setkání začalo i skončilo, zní Oí, Pačamama, Santa Maria… Jde tedy jednoznačně o ženský duchovní princip.
I v knize došlo k podobnému omylu. V Dodatku (na str. 219) se píše: Tři roky po vzniku Jyotiny duchovní komunity v Kalifornii se jí zjevila žena, kterou nazvala „Naše paní“. V poznámce dole je pak uvedeno: V orig. Our Lady (pozn. překl.). Což je ovšem pro všechny anglicky hovořící a věřící jen a jen Panna Marie.
Jyoti pak pokračovala ve vyprávění a často uváděla: „Ona mi řekla…“ (She told me…), což ovšem nemohlo dávat smysl. Která že osoba? Za koho provdaná? Čeští (angličtiny neznalí) posluchači tak museli být stále zmatenější…
Naznačuji, že překládat (nebo alespoň korigovat) duchovní knihy a tlumočit duchovním osobnostem by měly zase jen zkušené duchovní osobnosti (a že jich mnoho sedělo v sále a také téměř vedle Jyoti). Takto se ve snaživém překladu ztratilo něco velmi důležitého (a doufám, že to nijak nepozastaví vznik a vývoj českých setkávání babiček).
Právě protože už něco pamatuji, a zažil jsem takovéto a podobné situace v posledních třiceti letech (a zvláště na začátku 90. let) až příliš často, je mi to líto. A (i s rizikem okamžikového nepochopení) musím zareagovat. Namísto přirozeného vývoje od amatérských pokusů k dokonalosti bývám svědkem neustálého opakování (organizačních a překladatelských) chyb. Jinými slovy, zůstáváme tady v Česku, až na výjimky, stále amatéry. Dokonalost je stále jakoby někde v daleké budoucnosti. Nebo jinde. Možná si ji zatím nezasloužíme. Jenže pak se i téhle generaci nadšených žen bude umění zorganizovat takové (třeba ženské a duchovní) akce, které by iniciovaly, ne jen informovaly, stále, jako horizont, vzdalovat.
Ne že bych chtěl vinit překladatelku. Jen v okamžiku, kdy zaznělo slovo „vdala“, měl někdo z přítomných, angličtiny znalých, a že jich tam sedělo, zasáhnout, a překladatelce (a publiku a celé věci) pomoci.
Proto se například v Indii při koncertu tamní klasické hudby běžně toleruje, když si sítárista uprostřed koncertu znovu dolaďuje svůj nástroj – mít jej vyladěn je daleko důležitější, než dodržovat vnější formu koncertu. Zde asi ti, kteří pochopili překladatelské přeslechnutí, ale „nechtěli rušit“, spáchali daleko větší chybu (na mnoha úrovních). Přitom chybovat je lidské, ale chyby opakovat hloupé a zbytečné.
Samozřejmě, někdy „zasáhnout“ nelze. Na jednom semináři jsem na rameni jedné ženy zahlédl tetování. Dva čínské znaky. Jenže ouha, tatér měl zřejmě vzor na něčem průsvitném a stranově znaky převrátil. Takto nic neznamenají. Pro nezasvěcené – čínské znaky (které používá i japonština) mají předepsaný postup psaní tahů, takže každý, kdo je zná, ví naprosto přesně, jak mají vypadat. Je to jakoby byl nápis STOP napsaný Leonardem da Vincim, tedy zrcadlově převrácen (významově tedy POTS). Doporučuji čtenářům, aby si na tenký papír napsali nějaké slovo, a pak jej zkusili přečíst v zrcadle (nebo proti světlu).
A teď babo raď, běželo mi hlavou. Měl bys jí to říct. Ale nešlo to. Kdybych jí řekl, že nosí na rameni nesmysl, svědčící o jisté míře ignorance (jak tatéra, tak její), moc by se jí to nelíbilo, protože takové tetování je na celý život.
Téhle ženě jsem tehdy nic neřekl, protože to, co se stalo, nelze změnit. V případě špatného překladu zásadního pojmu bych ale rozhodně zareagoval, protože to změnit lze. A chyba měla být ihned napravena (bez ohledu na chvilkový ruměnec ve tváři překladatelky).
V neadekvátním překladu se tak nějak ztratilo směřování celé akce. Tedy postupné narůstání ženské (tvůrčí, rozuměj: aktivní) energie, tady téměř symbolicky reprezentované iniciátorkou, Jyoti (ale i třinácti moudrými babičkami třinácti kmenů z různých zemí a kultur světa) a její vyprávěním o vlastní cestě od (maskulinního) Ježíše k (femininní) Marii.
Něco se děje: podobné akce a iniciativy vznikaly a vznikají stále častěji: naposledy „stály“ 13. května 2007 ženy v USA a na mnoha dalších místech po celém světě (před úřady starostů a jinde, v Praze na Václavském náměstí). Kéž by si na dalších budoucích setkáních organizátoři a organizátorky, překladatelé i naslouchající, ve jménu věci a úmyslu, pomáhali. Aby se smysl neztratil v (hledání místa konání a sem tam v povrchním) překladu.
Doporučená literatura:
Jyoti: Anděl zavolal mé jméno. Příběh transformativní energie, která přebývá v těle (DharmaGaia 2000 )
Carol Schaefer: Pro příštích sedm generací. Rada moudrých žen představuje svou vizi budoucnosti Země (DharmaGaia 2007)